Napadá mě mnohé, co Mirku vystihuje. Nade vše bych vypíchnul její smysl pro humor a nadhled. Kdyby to aspoň trochu šlo, tak na svou pátou paralympiádu, z toho třetí letní, by odjela, i kdyby to mělo být třeba na vozíku. Byla vždy naprosto odhodlaná překonat všechny překážky. Už třeba když ji socialistické zdravotnictví jako dítě připravilo o zrak na jednom oku.

Ty zbytky zraku, co jí zůstaly na druhém oku, dokázala využít na maximum.

S rozvojem technologie hojně používala zvuková zařízení, ale jinak běžně četla normální písmo.

S okem přilepeným k papíru jsem ji viděl mnohokrát. Takhle jen tak mimochodem vystudovala dvě vysoké školy, práva a pak ještě ekonomii na zemědělce, jak by sama řekla.

Jestli jsem se díky vstupu do světa hendikepovaných něco naučil pro život, tak že si nemám dělat iluze. Zdravotní postižení nedělá lepší lidi ani k nim nepřitahuje samé altruisty. V cestě za jejími (nejen sportovními) úspěchy stálo překonání spousty překážek. A nejen v podobě zdravotních komplikací, kterých bylo požehnaně. Mimo jiné zlomeniny, otrava krve a ve finále ta poslední zákeřná nemoc, která její sportovní kariéru ukončila před hrami v Riu de Janeiru a o pár let později ji připravila i o holý život...

V jejím kurikulu tak klidně mohlo být šest paralympiád. O té poslední je předešlý odstavec, do Atén na svou první letní (po dvou zimních v Naganu a Salt Lake City) neodjela, protože onemocněl její trasér.

Když toho moc nevidíte, musíte dobře vědět, co jste kam dali. Nevím, jestli to tak je u ostatních hendikepovaných, ale Mirka si pamatovala skvěle i události. Je to pár desítek hodin, co odešla, ale už asi tak stokrát jsem si říkal: To by věděla Mirka. Její paměť byla neuvěřitelná. Když jsme spolu před pár týdny mluvili naposledy a přál jsem jí k narozeninám, říkám, teď máme nějak výročí 10 let od Soulu, ne?

(Světové hry nevidomých sportovců.) V Antalyi 2011 jsme na patnáctce a půlce pobrali zlato a k tomu půlhodinku po 800 běželi jen pětku tři čtvrtě vteřiny za světovým rekordem! V korejské metropoli Soulu jsme dvě vítězství s přehledem zopakovali a přidali čtvrté místo na čtvrtce.

Jenže při rezervaci letenek jsem se spletl, přidal při návratu den navíc a my pak ještě museli sehnat ubytování někde na jednu noc mimo oficiální hotel. Takže když jsem při nedávném telefonátu já jen tak tušil kdy, Mirka věděla přesně, prý jsme se vraceli přece na její narozeniny. A takových příkladů bych mohl vysypat tucty. Kdybych si je ovšem pamatoval.

A ještě jednou k jejímu hendikepu. Odmalička ji formovala ves kousek za Prahou, kde se pohybovala mezi zdravými dětmi jakoby nic. Už tam si pěstovala skvělý orientační smysl. Nikdy nezapomenu, jak mi při soustředění na Štrbském Plese přesně ukazovala, kde co je, a to jsem tam nebyl úplně poprvé.

Bílou hůl si brala výhradně na neznámá místa. I po Rize, kde byla studijně na půl roku, chodila bez ní. Pravda, občas ji vypekl nějaký ten nečekaný výkop nebo nová díra v chodníku. Zvrtnutý kotník byl na denním pořádku, tahle patálie ji postihla snad častěji než rýma. Když to bylo v obvyklém provozu, tak se holt v tréninku zvolnilo – ne že by se přestalo, máme přeci posilovnu nebo bazén. Ale když ji noha zradila při soustředění na oblíbeném Štrbském Plese pár týdnů před paralympiádou v Londýně, byl to průšvih. Žádné fyzio, žádný doktor po ruce, připravovali jsme se jako ryzí amatéři.

Nakonec jsem to ale v Londýně byl já, kdo byl během závodění snad každý den u fyzioterapeutky. Měl jsem ale v hlavě jen jedinou věc – pomoct k co nejlepšímu výsledku našemu týmu. Posuďte sami, jak se nám to povedlo: na patnáctistovce zopakování pátého místa z Pekingu v druhém nejlepším čase kariéry a na čtyřstovce, kterou měla Mirka snad ze všech tratí nejraději, osobák a šesté místo.

A když jsem u toho týmu. V Londýně se konečně poprvé psali do výsledků i traséři, takže kdyby to bývalo cinklo (jako pak rok na to na MS v Lyonu dva bronzy), tak i tu placku bych si odvezl. Ta paralympijská Mirce, vlastně nám – Mirka nás vždy brala jako tým – ve sbírce bude chybět. Ale ty medaile stejně jsou spíš taková materiální připomínka. Některé zážitky jsou silnější než zakousnout se do kusu kovu.

Christchurch, mistrovství světa, leden 2011. Z chladné Prahy – tehdy fakt mrzlo a byl i sníh – vyrážíme na Nový Zéland. Nejprve na tropický Severní ostrov, kde máme aklimatizační týden u rodiny známé Vaška Webera. Poté přesun na jih a čtyři závodní dny, na něž nikdy nezapomenu. Patnáctistovka byla na rozcvičení, více než čtvrté místo se v konkurenci soupeřek s menším postižením (T12) nedalo očekávat.

Finále osmistovky vidím jako dnes. I kdyby neexistovalo video, které pro nás parťák z týmu díky mému šťastnému nápadu natočil. Protože ačkoli moje paměť selhává, tohle v ní budu mít navždy dokonale vryté. Na Zakiu Torech s jejím trasérem ztrácíme po jejich razantním nástupu už někde po 300 metrech běhu opravdu hodně. Nejdříve se musíme dostat na druhou pozici, pak postupně ukrajujeme ztrátu, ale ještě při náběhu do cílové rovinky je dvojice před námi docela daleko. Blížíme se. Když už jsme na dosah, ostré zrychlení soupeřů si vybírá daň, tuniská soupeřka únavou padá. Naštěstí už jsme vyběhli do vnější dráhy a stihneme je i díky mému zatáhnutí oběhnout a pak už přichází euforie. Kdo něco podobného nezažil, neuvěří. Ale opravdu v tu chvíli průběhu cílem kolem vás neexistuje nic. Nic než pocit, že jste vítězi. Mirka poté mnohokrát oceňovala, jak jsem naše vítězství slavil, že bylo nejen její, ale i moje.

Náš tým už není kompletní. Ale jestli se ještě někdy tam nahoře potkáme, pokecáme o téhle skvělé chvíli. Díky, že jsem ji mohl prožít, stejně jako spoustu dalších. Změnila jsi můj život a za to Ti nepřestanu být vděčný. I té náhodě, která naše cesty svedla začátkem roku 2008 dohromady.